Zjevení Panny Marie ve Fatimě

Zjevení v portugalské Fatimě začalo v roce 1916 trojím zjevením anděla desetileté Lucii Santosové, devítiletému Františkovi a sedmileté Jacintě Martovým. Po této duchovní přípravě docházelo každý měsíc od 13. května do 13. října 1917 ke zjevením Panny Marie. Tento cyklus 6 zjevení byl ukončen slunečním zázrakem. I když dětem zpočátku nikdo nevěřil a zažily krušné chvíle a výslechy, díky ochraně Panny Marie byly všechny komplikace a pomluvy překonány a tato mariánská zjevení po důkladném teologickém šetření byla uznána Církví jako pravá dne 13. 10. 1930.

Zjevení ve Fatimě začala v době, kdy v Portugalsku vládl mimořádně silný protínáboženský duch a křesťanství bylo velmi pronásledováno. Fatimské události během roku po ukončení zjevení změnily tuto negativní nábožensko-politickou situaci.

Již při prvním setkání anděl děti povzbuzoval k úctě k Bohu a v této souvislosti je naučil modlitbu: „Můj Bože, věřím v Tebe, klaním se Ti, doufám v Tebe a miluji Tě. Prosím za odpuštění pro ty, kdo v Tebe nevěří, Tobě se neklanějí, v Tebe nedoufají a Tebe nemilují.

Při druhém setkání je velmi povzbuzoval k modlitbě a obětem. Řekl jim, že ze všeho mohou učinit oběti a nabídnout je Pánu.

Při třetím setkání je povzbuzoval k eucharistické úctě a naučil je následující modlitbu: „Nejsvětější Trojice, Otče, Synu a Duchu Svatý, hluboce se Ti klaním a obětuji Ti drahocenné Tělo a Krev, Duši a Božství Pána Ježíše Krista, přítomného ve všech svatostáncích světa, na usmíření za urážky, rouhání a lhostejnosti kterými je urážen. A pro nekonečné zásluhy jeho Nejsvětějšího Srdce a Neposkvrněného Srdce Mariina Tě prosím za obrácení ubohých hříšníků.“

1. zjevení – 13. 5. 1917

13. května 1917 si Lucie, František a Hyacinta hráli nahoře na svahu Cova da Iria. Zatímco se jim pásly ovce, postavili si zídku kolem křoví. Náhle uviděli něco jako blesk. V domění, že se blíží bouřka začali sestupovat, aby hnali ovce k silnici. Asi v polovině svahu uviděli nový blesk a po pár krocích uviděli před sebou nad dubem paní, oděnou v bílém šatě, zářící více než slunce. Vycházelo z ní jasné intenzivní světlo. Všichni tři se ocitli uvnitř světla, které paní obklopovalo a z ní se rozlévalo. Ze vzdálenosti asi půldruhého metru k nim promluvila: Nebojte se! Neublížím vám. Na otázky odkud je a co si přeje,odpověděla: „Přicházím z nebe. Přišla jsem vás požádat, abyste sem přicházeli po šest příštích měsíců 13-tého dne vždy ve stejnou hodinu. Pak vám řeknu kdo jsem a co chci...“ Děti se ptaly, zda přijdou do nebe a na dvě děvčata, která před nedávnem zemřela. Když jim Paní s laskavostí dotazy zodpověděla, zeptala se: „Chcete se obětovat Bohu a snášet všechna utrpení, která na vás sešle, jako zadostiučinění za hříchy, jimiž je urážen, a jako prosbu za obrácení hříšníků?“ při posledních slovech otevřela ruce a děti zalilo silné světlo, odraz paprsků, které z jejích rukou vycházely. To světlo proniklo dětem do hrudi a do hlubin duše, takže se viděly v Bohu, který byl tím světlem, jasněji než v zrcadle. Padly na kolena a v duchu opakovaly andělem naučenou modlitbu. Paní pak ještě řekla: „Modlete se každý den růženec, abyste tak vyprosili světu mír a konec války“. Pak se začala zvedat a vznášet k východu a její světlo jakoby před sní otevíralo cestu do nebeské klenby. Děti si nejprve slíbily, že budou mlčet, ale neudržely tajemství. Hyacinta o tom první domařekla, takže se to rozšířilo. Rodiče šli samozřejmě na faru a místní farář zaujal opatrný postoj, varoval, že může jít i o mámení zlého ducha.

2. zjevení – 13. 6. 1917

13. června po modlitbě děti opět spatřili paprsek blížícího se světla a nad dubem se Paní zjevila podruhé. Na Luciinu otázku, co si přeje, odpověděla: „Přála bych si, abyste se denně modlili růženec a učili se číst. Později vám řeknu, co chci.“ Dále Lucie přednesla své prosby vč. vzetí do nebe. Paní řekla, že si Hyacintu a |Františka brzy vezme. V odpovědi se mimo jiné dozvěděla, že Ježíš: Chce zavést ve světě úctu k mému Neposkvrněnému Srdci a ona mu má přitom pomoci. Lucie projevila smutek, že zůstane na zemi sama. Paní dodala: „Neztrácej odvahu! Nikdy tě neopustím, mé Neposkvrněné Srdce bude tvým útočištěm a cestou, která tě povede k Bohu.“ Opět je zalila záře a před pravou dlaní Panny Marie bylo Srdce ovinuté trním, které se je zdálo probodávat. Všichni pochopili, že je to Neposkvrněné Srdce Mariino, zraňované lidskými hříchy, a že si přeje odčinění těch vin. To bylo na závěr zjevení a děti to uchovávali jako 1. tajemství, i když jim v té věci mlčení nebylo přikázáno.

3. zjevení – 13. 7. 1917

13. července na Cova da Iria se děti již modlily se zástupem. Paní přišla a zopakovala své prosby. Lucie mimo další prosby požádala o zázrak a Paní ho přislíbila v říjnu. Panna Maria řekla, že je třeba se modlit růženec a pak pokračovala: Obětujte se za hříšníky a říkejte často, zvláště když přinášíte nějakou oběť: Ježíší, dělám to z lásky k tobě, za obrácení hříšníků a na odčinění hříchů proti Mariinu Neposkvrněnému Srdci“. Při posledních slovech otevřela Paní ruce a zdálo se, že záře proniká zemí a všichni tři viděli jakoby ohnivé moře, v němž byli ďáblové a duše, podobné průhledným, černým a bronzově zbarveným žhavým uhlíkům.

Duše měly lidskou podobu, vznášely se v tom žáru, zmítaly se mezi plameny, které z nich šlehaly, a vycházely mraky kouře, padaly na všechny strany jako jiskry při obrovských požárech, bez tíhy a rovnováhy za bolestného a zoufalého volání a naříkání, které vzbuzovalo děs a rozechvívalo hrůzou. Když vizionáři vzhlédli k Paní, řekla jim: „Viděli jste peklo, kam se dostávají duše ubohých hříšníků. Aby je zachránil, chce Bůh ve světě zavést úctu k mému Neposkvrněnému Srdci. Jestliže lidé udělají, co vám řeknu, mnoho duší se zachrání a bude mír. Válka spěje ke konci. Nepřestanou-li však urážet Boha, vypukne za pontifikátu Pia XI. nová, krutější válka. Až uvidíte noc ozářenou neznámým světlem, vězte, že to je velké znamení, kterým Bůh dává najevo, že potrestá svět za jeho zločiny válkou, hladem, pronásledováním Církve a Svatého otce. Aby se tomu zabránilo, příjdu požádat o zasvěcení Ruska svému Neposkvrněnému Srdci a o smírné svaté přijímání o prvních sobotách v měsící...“ Panna Maria uvedla předpovědi o Rusku, o pronásledování Církve, o utrpení Svatého otce i to, že některé národy zmizí z povrchu Země. Oznámení o utrpení bylo podmíněné jako v případě 2. světové války. Mnoho se naplnilo, pekelné nebezpečí ale stále hrozí. O tajemstvích sdělených v tento den měly děti prozatím mlčet. A Paní dodala: Když se budete modlit růženec, opakujte po každém desátku: O můž Ježíší, odpusť nám naše hříchy, uchraň nás pekelného ohně a přiveď do nebe všechny duše, zvláště ty, které Tvého milosrdenství nejvíce potřebují. Pak zjevení skončilo jako obvykle.

4. zjevení – 19. 8. 1917

13. srpna byly děti vezněny na faře a tak ke zjevení došlo později ve Valinhos. Byli vyzvání, aby 13.9. přišli na Cova da Iria a denně se modlili růženec. Na dotaz, co s penězi, které tam lidé nechávají, dostali odpověď, aby se nechala udělat dvoje nosítka pro slavnost růžencové Panny Marie a zbytek sloužil na stavbu kaple a loučila se slovy: Modlete se, hodně se modlete a přinášejte oběti a hříšníky, neboť mnoho duší přichází do pekla, protože se za ně nikdo neobětuje a nemodlí.“

5. zjevení – 13. 9. 1917

13. září se Lucie, František a Hyacinta museli protlačit zástupem, z něhož na ně lidé volali prosby. U dubu se s nimi začali modlit růženec. Paní přišla, opět poprosila o modlitbu růžence. Pochválila děti za jejich oběti a stanovila hranice pro jejich askezi s provazem (děti spali s utaženým provazem kolem těla). Na různé prosby odpověděla, že některé splní, některé ne. Pak se začala vznášet.

6. zjevení – 13. 10. 1917

13. října pršelo, na Cova da Iria vybídla Lucie lidi, aby zavřeli deštníky a modlili se růženec. Pak přišla „Naše milá Paní“ a řekla Lucii: „Chci ti řící, aby zde postavili k mé úctě kapli. Jsem Panna Maria, Královna svatého růžence. Dále se denně modlete růženec. Válka spěje ke konci, vojáci se brzy vrátí domů.“ Následovala Luciina prosba za nemocné a hříšníky. K jejím žádostem Panna Maria řekla:“Některé ano, jiné ne. Musí se polepšit a prosit za odpuštění svých hříchů. Ať už víc neurážejí Boha, našeho Pána, byl již tolik urážen.“ Pak rozevřela ruce a nechala je ozářit paprsky slunce. Zatímco se vznášela, zazářilo její světlo proti slunci. Poté co Paní zmizela v nekonečné dáli oblohy, spatřili vedle slunce sv. Josefa s Ježíškem a Naší milou Paní v bílém šatě s modrým pláštěm. Sv. Josef žehnal svět a rukou dělal kříž. Potom uviděli Pana Ježíše a Pannu Marii Bolestnou. Pan Ježíš žehnal svět stejným způsobem jako sv. Josef. A nakonec uviděli Paní jako P.M. Karmelskou.

V té době nastal sluneční zázrak. Ustal déšť, roztrhly se mraky a ukázal se sluneční kotouč v podobě stříbrného měsíce, který začal vířivě kroužit jako ohnivé kolo metajíce všemi směry pruhy světel v barvách žluté, zelené, červené, modré, fialové, které ozařovaly oblaka, stromy, skály i lidi. Pak se na několik vteřin zastavilo a nejhýřivější světelné kolo se znovu roztočilo. Pak se znovu zastavilo a roztočilo ještě v rozmanitějším oslnivém víření. Pak všichni zažili pocit, jakoby se odpoutalo od oblohy a padalo na ně. Lidé padali na kolena do bláta a vzbuzovali lítost nad svými hříchy. Tyto výjevy, trvající asi 10 minut, vidělo na 70 000 lidí nejen nad místem, ale i ve vzdálenosti více kilometrů. Po skončení slunečního úkazu měli lidé šaty dokonale suché, jakoby vůbec nepršelo.

Fatimská Panna Maria vyzývá k obrácení, pokání, modlitbám za hříšníky. Chce jedině to, co její Syn. Jedná se o lásku, které on učí v evangeliu. Ve své lásce k nám a za naši spásu šel do krajnosti. Stále jde o záchranu duší, to se neobejde bez lásky a ta je naší spásou, neboť Bůh je Láska a žít v lásce znamená žít v Bohu.

DOPORUČUJEME SI PŘEČÍST KNIHU SESTRA LUCIE HOVOŘÍ O FATIMĚ - KE STAŽENÍ ZDE

Fatima - prorocká výzva

Se svými zjeveními Matky Boží v portugalské Fatimě v roce 1917 zasahuje mariánské proroctví do světového dění a do dějin naší spásy jinak, než tomu bylo v Lurdech, kde Panna Maria zůstává mnohem více jakoby v soukromí v rozhovoru s bl. Bernadettou v morálně – teologické oblasti pokání a modlitby. Ve fatimském proroctví je jmenováno Rusko, ono Rusko, které od říjnové revoluce v roce 1917 udržuje celý svět v napětí. Svým slunečním úkazem se Fatima přímo dotýká eschatologie, to je posledních věcí člověka, a biskup Sheen má pravdu, jestliže nadepisuje jednu kapitolu své knihy o Panně Marii Žena a atom, v níž uvádí fatimský tanec slunce do přímého vztahu k atomovému ničení.
Navíc, Fatima umožnila vizi pekel a svým slunečním zázrakem je jakýmsi počátečním naplňováním dvanácté kapitoly Apokalypsy sv. Jana, v níž se objevuje Velké Znamení – Žena sluncem oděná. 13. Května 1981 poukázal papež Jan Pavel II. Právě na toto místo Písma svatého. Označil sám sebe za svědka nesmírného utrpení lidí, za svědka téměř apokalyptického ohrožení národů a celého lidstva. Svou cestou do Fatimy, k níž došlo přesně rok po atentátu na náměstí svatého Petra v Římě, vyjádřil papež nejen svůj dík Panně Marii, která se ve Fatimě zjevila 13. Května 1917 a které vděčí za své uzdravení, ale podtrhl také jak úzce je Fatima se Svatým Otcem spojena. Což neřekla Panna Maria při svém třetím zjevení doslovně:  Svatý Otec bude muset mnoho trpět.
V atentátu v roce 1981 a v novém pokusu o atentát ve Fatimě v roce 1982 se zračí boj – boj o naši spásu – mezi mocnostmi temnot a tajemnou Ženou z Písma svatého Starého zákona, která rozdrtí hlavu Hada. Tohoto 13. 1982 se nabízí ve Fatimě další konfrontace: v téže době se konala v Moskvě světová mírová církevní konference, kde se sice velmi mnoho diskutovalo o atomové smrti, ale z níž nevzešel – kromě požadavku na odzbrojení – žádný účinný návrh, jak mír skutečně zachovat. Světový mír nepřijde z Moskvy, přijde z Fatimy. (Maria 13. 6. 1917). Ve Fatimě zasvětil papež celý svět Neposkvrněnému Srdci Panny Marie a tím dal Moskvě jedinou účinnou odpověď, které žádalo nebe už před 65 let. Toto zasvěcení vykonal už papež Pisu XII., ale nedošlo k němu ve sjednocení se všemi nejvyššími pastýři církve, jak se stalo teprve nyní a jak to také Sv. Otec vyjádřil. Velmi významné je to, že síla tohoto zasvěcení má platnost pro všechny časy, a že papež do něho zahrnul všechny lidi, všechny země a národy tak, aby bojovaly proti všemu Zlu, které Kníže temnot může probouzet v srdci člověka a v jeho dějinách, a které v našich dobách skutečně probouzí. Tento 13. Květen 1982 vejde do dějin naší spásy jako den obzvláštního významu, dokonce snad i jako osudový rok končícího druhého tisíciletí a jako rok příslibu štěstí nadcházejícímu třetímu tisíciletí. Fatima je znamením Božím pro celý svět.
Zajímavá je skutečnost, že od zjevení Panny Marie v ruce 1830 v kapli Vincentinek v Paříži, Rue du Bac, mají mariánská zjevení jiný profil. Spíše než dospělé obracejí se na mladé lidi, jako např. Katharinu Labouré, nebo – jako v Lurdech a La Salletě – na děti. Tato tendence je sice zvláštní, ale charakterizuje určitý biblický moment: Sv. Matouš podává zprávu, že na Květnou neděli to byli především chlapci, kteří začali provolávat slávu: Hosana Synu Davidovu, Požehnaný, jenž přichází ve jménu Páně.  Učitelé Zákona tím byli pohoršeni a žádali Ježíše, aby jim to zakázal. On však odmítl a ukázal na místo v bibli: Z úst maličkých a nemluvňátek sis připravil svou chválu. (Žalm 8,3)
Ve Fatimě se setkáváme se třemi dětmi, s třemi pasáčky. Byli to: Lucie Santos, nar. 22. 3. 1907 a dva její příbuzní Francisko Marto, nar. 11. 6. 1908 a jeho sestra Jacinta, nar. 10. 3. 1910.
Dopoledne 13. Května byl Eugenio Pacelli vysvěcen na biskupa papežem Benediktem XV. V Sixtinské kapli tváři v tvář mohutnému Poslednímu soudu Michelangelově. Když v poledne téhož dne zvonil Anděl páně, kdy nebe bylo bez mráčku a všude panoval naprostý klid, zablesklo se náhle a třech dětí – pasáčků – se zmocnil strach. Spěšně zaháněli ovce do rokle v údolí. A opět nový blesk – ještě jasnější. Jako očarování stáli náhle před krásnou Paní, která byla od nich jen několik kroků vzdálena, vznášela se nad dubem.
Toto je autentická zpráva z poznámek Lucie: Byli jsme ji tak blízko, že jsme stáli téměř v oné záři, která ji obklopovala. Dále stojí v aktech: Zdála se být asi 18 let stará. Nepodobala se žádnému obrázku Matky Boží nebo svatých, které děti znaly. Čisté líbezné rysy jejího obličeje zářily jako jasné sluneční světlo. Obličej byl klidný, s lehounkým nádechem smutku. Na rukou, které měla sepjaty na prsou, visel krásný růženec z bílých perel s velkým křížem. Bělostný šat splýval až k nohám. Kolem krku měla zlatou šňůru s dvěma zlatými střapci. Zlatem lemovaný plášť zahaloval téměř celou její postavu a pokrýval i hlavu. Celá postava vyzařovala světlo a byla oblévána září, jasnější nad slunce.
Lucie přiznává, že stejně jako její druhové Francisco a Jacinta měla i ona z počátku strach, avšak pohled krásné Paní jí dodal odvahy, aby se zeptala: Odkud přicházíte? Paní odpověděla: Přicházím z nebe. V říjnu vám řeknu, kdo jsem.
Navzdory prudkému dešti se 13. Říjny 1917 shromáždilo ve Fatimě 70.000 lidí. Ve 12 hodin, když zvon zazněl k modlitbě, nebe se rozjasnilo, objevilo se světlo, Paní dostála svému slovu. Já jsem Vaše Milá Paní sv. růžence. Přišla jsem, abych věřící napomenula, by změnili svůj život, aby Boha, který je tolik urážen, už nezarmucovali svými hříchy, aby se modlili svatý růženec, aby se polepšili a činili pokání za svoje hříchy. Konec poselství: Jestliže se lidé polepší, válka brzo skončí a já jejich modlitby vyslyším.
Podle svého slibu poukázala pak Paní na zázrak, o němž se už dříve v poselstvích zmínila. Na její pokyn Lucie zvolala: Pohleďte, slunce!

Sluneční zázrak
Byl pozorován obrovským množstvím lidí, kteří se zde shromáždili. Toto je oficiální zpráva biskupa z Leirie: Sluneční úkaz z 13. Října 1917, který byl v tehdejších novinách popisován, byl pro všechny nejúžasnějším zážitkem. Učinil nejhlubší dojem na všechny, kteří měli to štěstí, že jej mohli zažít. Děti přesně předpověděli den i hodinu této události Zpráva se rychle rozšířila po celém Portugalsku. Navzdory chladu a dešti přišly tisíce a desetitisíce. Staly se očitými svědky tohoto posledního zjevení a všech úkazů na slunci, k nimž došlo na počest Královny nebe a země. Tento úkaz nebyl přirozený. Nezaznamenala jej žádná hvězdárna, nepředpověděli jej astrologové. Pozorovali jej lidé všech zaměstnání, všech vrstev, věřící i nevěřící, reportéři nejvýznamnějších novin. Viděli jej lidé ze vzdálenosti mnoha kilometrů. Každé tvrzení, že šlo o davovou sugesci je zcela nesprávné. (Pastýřský list z 13. 10. 1930). Jeden z očitých svědků, profesor Dr. Almeida Garett z Coimbry, vylíčil tuto podívanou těmito stručnými větami: Slunce kroužilo stejnou rychlostí. Současně se odpoutalo od oblohy a blížilo se – rudé jako krev – k zemi. Zdálo se, jakoby hrozilo, že svou žhavou, obrovskou tíží vše rozdrtí. Tato událost se odehrála během deseti minut. Byla pozorována do vzdálenosti 30 – 40 km. Zajímavá byla rovněž ta skutečnost, že mezi 70.000 lidmi se našli někteří, kteří tento úkaz sami nepozorovali, ale všimli si reakce ostatních. Ve svých sešitech učinila Lucie přesný záznam o zjevení Madony a o nebeském úkazu, k nimž oběma došlo současně. Paní se jí ukázala opět, sice nikoliv už nad stromem, nýbrž na nebi: jednou ve spojitosti se sv. Rodinou z Nazareta, podruhé oblečena v plášti Karmelu.

Ověření událostí
Směrodatné slovo z úst lisabonského patriarchy, kardinála Cerejeiry: Nebyla to církev, která se vnutila Fatimě, nýbrž Fatima, která se vnutila církvi. Místní farář Marques  Ferreira, byl jako první pověřen, aby vedl vyšetřování, ale učinil tak proti své vůli. Začal s vyšetřováním čtyři dny po prvním zjevení. Protože se však zdráhal odebrat se v ohlášeném termínu na místo zjevení, musel se přidržovat s největší možnou pečlivostí výpovědí jednotlivých svědků. Zpráva, kterou poslal svému biskupovi, měla jen 18 stránek a nese datum 6. srpen 1918.
3. května 1921 jmenoval biskup z Leirie zkušební komisi. Vyšetřování trvalo téměř osm let a skončilo závěrečnou zprávou 14. Dubna 1929. Rozhodnutí biskupovo, které oznámil svým věřícím, znělo: Neobjevili jsme v tom nic, co by bylo proti víře a mravu. Svoje rozhodnutí vyjádřil přesněji v těchto bodech:
1. Prohlašujeme za věrohodná ta vidění, která měly děti v rokli Iria, ve farnosti fatimské v této diecézi, každého třináctého od května do října 1917.
2. Oficiálně povolujeme uctívání Naší Milé Paní Fatimské.
Řím toto potvrdil 1. 10. 1930.
 

Fatimská tajemství

První a druhá část tajemství, jak je ve své, třetí vzpomínce formulovala sestra Lucie 31. srpna 1941 a adresovala biskupovi z Leirie-Fatimy

Budu proto muset trochu mluvit o tajemství a odpovědět na první otázku.

Co je tajemství. Zdá se mi, že to mohu říci, protože mám již dovolení z nebe. Také Boží představitelé na zemi mě k tomu zplnomocnili několikrát v různých dopisech, z nichž jeden je, jak se domnívám, uložen u Jeho Excelence, totiž dopis P. Giusseppa Bernarda Gonçalvese, v němž mi přikazuje, abych napsala Svatému otci. Jedním z bodů, které mi ukládá, je odhalení tajemství. Něco jsem sdělila, ale abych neprodlužovala psaní, které mělo být krátké, omezila jsem se na nejnutnější a nechala na Bohu, aby mi dal vhodnější příležitost.

Už v druhém dopise jsem předložila pochybnost, která mě trápila od 13. června do 13. července a která v tomto zjevení zmizela.

Tedy: tajemství spočívá ve třech odlišných věcech, dvě z nich chci nyní odhalit.

První bylo tedy vidění pekla.

Madona nám ukázala velké moře ohně, které bylo jakoby pod zemí. Do tohoto ohně byli ponoření démoni a duše jako průhledné černé nebo bronzové řeřavé uhlíky s lidským tvarem, které se míhaly v požáru a byly neseny plameny, které z nich vycházely spolu s mraky kouře a padaly na všechny strany tak, jako padají jiskry při velkých požárech, bez tíže či rovnováhy, uprostřed bolestných výkřiků a vzdechů plných zoufalství, které vyvolávaly děs a naháněly strach. Démony bylo možné rozpoznat podle hrozných a odporných zvířecích tvarů – úděsných a neznámých, ale průhledných a černých. Toto vidění trvalo chvilku. Děkujeme naší dobré nebeské Matce, která nám na začátku (v prvním zjevení) slíbila, že nás přivede do nebe; myslím, že jinak bychom byli zemřeli děsem a hrůzou.

Pak jsme pozvedli oči k Madoně, která nám dobrotivě a smutně řekla: Viděli jste peklo, kam upadají duše ubohých hříšníků. Aby byly zachráněny, chce Bůh zavést ve světě úctu k mému Neposkvrněnému Srdci. Jestliže lidé udělají to, co vám řeknu, mnohé duše se zachrání a navrátí se jim pokoj. Válka se schyluje ke konci; nepřestanou-li však urážet Boha, začne během pontifikátů Pia XI. jiná, ještě horší. Až uvidíte noc ozářenou neznámým světlem, vězte, že je to velké znamení, které vám Bůh dává, že se chystá potrestat svět za jeho zločiny skrze válku, hlad a pronásledování církve i Svatého otce. Aby se jí zabránilo, budu žádat o zasvěcení Ruska mému Neposkvrněnému Srdci a o smírné přijímání o prvních sobotách. Budou-li přijaty moje požadavky, Rusko se obrátí a bude mír; když se tak nestane, rozšíří své bludy po světě a bude podněcovat války a pronásledování církve. Dobří lidé budou mučení, Svatý otec bude muset hodně trpět, mnohé národy budou zničeny. Nakonec mé Neposkvrněné Srdce zvítězí. Svatý otec mi zasvětí Rusko, které se obrátí, a světu bude dopřáno údobí míru.

 

Třetí část fatimského tajemství

Třetí část tajemství zjeveného 13. července 1917 na Cova di Iria-Fatima.

Píšu z poslušnosti vůči tobě, můj Bože, který mi to přikazuješ skrze nejdůstojnějšího pana biskupa z Leirie a skrze tvou a mou nejsvětější Matku.

Po dvou částech, které jsem již vyložila, jsme uviděli po levici Naší Paní, trochu výše, anděla s ohnivým mečem v levé ruce; jiskřil a vyšlehovaly z něho plameny, které jako by měly zapálit svět; avšak vyhasínaly, jakmile se dotkly záře, která vycházela z pravé ruky Naší Paní směrem k němu: anděl ukázal pravou rukou na zem a silným hlasem řekl: Pokání! Pokání! Pokání! V oslnivém světle, kterým je Bůh, jsme viděli „podobně, jako když se lidé vidí v zrcadle, kolem kterého procházejí“, bíle oblečeného biskupa, „vytušili jsme, že je to Svatý otec“. Další různí biskupové, kněží, řeholníci a řeholnice vystupovali na strmou horu, na jejímž vrcholku byl velký kříž z hrubých kmenů, jako korkového dubu s kůrou; dříve než se Svatý otec dospěl, procházel velkým polorozbořeným městem, rozechvělý, kolísavým krokem, zkroušený bolestí a trýzní se modlil za duše mrtvol, které na cestě potkával; když došel na vrchol hory a padl na kolena u paty velkého kříže, byl zabit skupinou vojáků, kteří na něho vystřelili několik ran z pušek, několik šípů; stejně tak zemřeli jeden za druhým ostatní biskupové i kněží, řeholníci, řeholnice a různé světské osoby, muži i ženy různých tříd a postavení. Pod dvěma rameny kříže stáli dva andělé, každý s křišťálovou nádobou v ruce, zachycovali krev mučedníků a zalévali jí duše, které se přibližovaly k Bohu.

Tuy. 3. ledna 1944“

TEOLOGICKÝ KOMENTÁŘ

Pokus o výklad fatimského tajemství

V příslušné literatuře byla již první a druhá část fatimského tajemství natolik prodiskutována, že není třeba vše líčit znovu. Rád bych jen krátce připomněl nejdůležitější bod. Děti prožily krátký okamžik plný hrůzy, ve kterém viděli peklo. Viděly pád „duší ubohých hříšníků“. Nyní je jim řečeno, proč tomuto okamžiku byly vystaveny: aby „je zachránili“ – aby ukázaly cestu záchrany. Vybavuje se nám věta z prvního Petrova listu: „Cílem vaší víry je spasení duší.“ (srov. 1,9) Vyznačenou cestou k tomuto cíli je – k překvapení osob pocházejících z anglosaského a německého kulturního prostředí – úcta k Neposkvrněnému Srdci P. Marie. K pochopení může v tomto případě postačit krátké vysvětlení. „Srdce“ v biblickém jazyce znamená těžiště lidské existence, místo, kde se soustřeďuje rozum, vůle, temperament a citlivost, kde člověk nachází svou jednotu a vnitřní směr. „Neposkvrněné Srdce“ je podle Mt 5,8 to srdce, jež pro svůj vztah k Bohu dosáhlo dokonalé vnitřní jednoty, a tedy „vidí Boha“. Úcta k Neposkvrněnému Srdci P.Marie proto znamená směřovat k postoji srdce, v němž se „fiat“ – „ať se stane podle tvé vůle“ – stalo utvářejícím středem celé existence. Pokud by někdo namítal, že bychom však mezi sebe a Krista neměli klást lidskou bytost, bylo by dobré připomenout, že Pavel se neobává říci svým komunitám: Napodobujte mě! (1 Kor 4,16; Flp 3,17; 1 Sol 1,6; 2 Sol 3,7-9) Na apoštolovi si totiž mohou konkrétně ověřit, co to znamená následovat Krista. Od koho bychom se však v každé době mohli učit lépe než od Matky Páně?

Dospěli jsme tak konečně ke třetí části fatimského tajemství, kterou poprvé v úplnosti zveřejňujeme. Výklad, který ve svém textu podal kardinál Sodano 13. května, byl nejprve osobně předložen sestře Lucii. Ta k tomu především poznamenala, že jí bylo dáno vidění, ne však jeho výklad. Výklad, říkala, není záležitostí vizionáře, ale církve. Po přečtení textu však řekla, že tento výklad odpovídá tomu, co prožila, a že ze své strany uznává tento výklad za správný. Následující část může být tedy pouze pokusem o hlubší odůvodnění tohoto výkladu na základě dosud uvedených kritérií.

Tak jako je nalezeným klíčovým výrazem v první i druhé části tajemství výraz „zachránit duše“, v tomto tajemství je jím trojí volání: „Pokání! Pokání! Pokání!“ Připomíná nám začátek evangelia: „Obraťte se a věřte evangeliu!“ (Mk 1,15) Chápat znamení času znamená chápat naléhavost pokání, obrácení, víry. To je správná odpověď na historickou chvíli, která je charakterizována velkými hrozbami zachycenými následujícími obrazy. Dovolím si zařadit jednu osobní vzpomínku; v osobním rozhovoru mi sestra Lucie řekla, jak stále jasněji chápe, že cílem všech těchto zjevení je stále větší růst ve víře, naději a lásce – vše ostatní je jen prostředkem, který k tomu vede.

Podívejme se teď podrobněji na jednotlivé obrazy. Anděl s ohnivým mečem po levici Matky Boží připomíná analogické obrazy z Apokalypsy. Představuje hrozbu soudu, která doléhá na svět. Výhled, že by se svět mohl v moři plamenů přeměnit v popel, se dnes nejeví jako čirá fantazie: sám člověk připravil svými vynálezy ohnivý meč. Vidění pak ukazuje sílu, která se staví ničivé – je to zář Matky Boží a v určitém smyslu z ní vycházející výzva k pokání. Tím způsobem je zdůrazněna důležitost svobody člověka: o budoucnosti není navždy rozhodnuto a obraz, který děti viděly, není film budoucnosti, na němž by se nic nemohlo změnit. Ve skutečnosti k veškerému vidění dochází jen proto, aby svoboda vystoupila do popředí a byla pozitivně využita. Smyslem vidění není ukázat film o nenapravitelně stanovené budoucnosti. Smysl je právě opačný; totiž uvést do pohybu síly pro změnu k dobrému. Proto jsou zcela scestná ona fatalistická vysvětlení tajemství, jež například říkají, že atentátník z 13. května 1981 byl vlastně nástrojem Božího plánu řízeného Prozřetelností, a nemohl tedy jednat svobodně, nebo jiné podobné názory, které kolují ve veřejnosti. Vidění mluví spíše o nebezpečích a o cestě, jak se před nimi zachránit.

Následující věty textu znovu velmi jasně ukazují symbolický charakter vidění. Lidé se jeví jako v nějakém zrcadle. Musíme mít neustále na paměti toto vnitřní omezení vidění, jehož hranice jsou tu viditelně naznačeny. Budoucnost se ukazuje pouze „jako v zrcadle, nejasně“ (srov. 1 Kor 13,12). Všimněme si nyní jednotlivých obrazů, které následují v textu tajemství. Místo dějiště je popsáno třemi symboly: strmá hora, velké polorozbořené město a konečně veliký kříž z hrubých kamenů. Hora a město symbolizují místo lidských dějin: dějiny jako namáhavý výstup vzhůru, dějiny jako místo lidské tvořivosti a lidského soužití, ale zároveň jako místo zkázy, jíž člověk ničí dílo své vlastní práce. Město může být místem společenství a pokroku, ale také místem nebezpečí a krajních hrozeb. Na hoře stojí kříž – cíl a orientační bod dějin. Na kříži se zkáza mění ve spásu; tyčí se v dějinách jako znamení bídy a jako jejich příslib.

Pak se tu objevují osoby: bíle oblečený biskup („tušili jsme, že by to mohl být Svatý otec“), další biskupové, kněží, řeholníci a řeholnice a konečně mužové a ženy všech tříd a sociálních vrstev. Zdá se jako by papež šel přede všemi, chvějící se a trpící všemi těmi hrůzami, jež ho obklopují. Nejen domy toho města jsou polorozbořené – papež kráčí mezi mrtvolami zabitých. Cesta církve je popisována jako Via Crucis, jako putování údobím násilí, ničení a pronásledování. V tomto obraze lze objevit znázorněné dějiny celého století. Jako jsou místa země shrnuta ve dvou obrazech – hora a město orientující se na kříž – tak i časy jsou prezentovány sevřeným způsobem: ve vidění můžeme rozpoznat uplynulé století jako století světových válek a mnoha místních válek, které naplnili celou jeho druhou půli a přinesli s sebou nové formy krutosti. V zrcadle tohoto vidění můžeme vidět svědky víry celých desetiletí. V této souvislosti se zdá vhodné uvést větu sestry Lucie, kterou napsala v dopise Svatém otci 12. května 1982: „Třetí část tajemství se vztahuje na slova Naší Paní: „Jestli ne, (Rusko) rozšíří své bludy po světě a bude podněcovat války a pronásledování církve. Dobří lidé budou mučeni, Svatý otec bude muset hodně trpět, mnohé národy budou zničeny.“

Postava papeže má na Via Crucis v jednom ze století zvláštní úlohu. V jeho namáhavém výstupu na horu můžeme bezpochyby najít zobrazení různých papežů, kteří Piem X. počínaje, až po papeže sv. Jana Pavla II. Sdíleli utrpení toho století a snažili se uprostřed nich jít po cestě, která vede ke kříži. Ve vidění je i papež zabit na cestě mučedníků. Což v tom neměl Svatý otec poznat svůj osud, když si po atentátu 13. května 1981 dal přinést text třetí části tajemství? Stál velmi blízko hranici smrti a sám vysvětlil své zachránění slovy: „Byla to mateřská ruka, která vedla dráhu kulky, a papež se ve smrtelném zápase zastavil na prahu smrti.“ (13.5.1994) Skutečnost, že „mateřská ruka“ vychýlila smrtelnou kulku, znovu ukazuje, že neexistuje neměnný osud, že víra a modlitba jsou moci, které mohou ovlivnit dějiny, a že nakonec modlitba je silnější než střely, víra je mocnější než rozdělení.

Závěr tajemství připomíná obrazy, které možná Lucie viděla ve zbožných knihách a jejichž obsah vyplývá ze starobylých intuicí víry. Je to utěšující vidění, které chce dát uzdravující moci Boha proniknout do dějin krve a slz. Andělé zachycují pod rameny kříže krev mučedníků a zalévají tak duše, které se přibližují k Bohu. Krev Kristova i krev mučedníků je zde pod stejným zorným úhlem: krev mučedníků stéká z ramen kříže. Jejich mučednictví se naplňuje v solidaritě s Kristovým utrpením, stává se s ním jedno. Doplňují „na svém těle, co ještě zbývá vytrpět do plné míry Kristových útrap“ (srov. Kol 1,24). Jejich život se stal samotnou Eucharistií, vloženou do tajemství zrna, které umírá a stává se plodným. Krev mučedníků je semenem křesťanů, řekl Tertulián. Jako se z Kristovy smrti, z jeho otevřeného boku zrodila církev, tak je smrt svědků úrodnou půdou pro budoucí život církve. Vidění třetí části tajemství, na počátku tak stísňující, se tedy uzavírá obrazem naděje: žádné utrpení není marné a právě trpící církev, církev mučedníků, se pro člověka stává ukazatelem při hledání Boha. Do láskyplných rukou Boha byli přijati nejen trpící jako Lazar, který došel velké útěchy a tajemně představuje Krista, který se chce stát pro nás ubohým Lazarem; je tu něco víc: z utrpení svědků vyvěrá očistná a obnovující síla, protože zpřítomňuje Kristovo utrpení a předává přítomnosti svou spásonosnou účinnost.

 Dospěli jsme k poslední otázce: Co ve svém celku (ve třech částech) znamená fatimské tajemství? Co nám říká?…  Fatima nenabízí uspokojení pro naši zvědavost, ostatně křesťanská víra většinou vůbec nechce a nemůže být návnadou pro naši zvědavost. To, co zůstává, jsme viděli hned na počátku našich úvah o textu tajemství: výzva k modlitbě jako cestě ke „spáse duší“ a ve stejném smyslu volání – čiňte pokání a obraťte se!

Nakonec bych se chtěl ještě jednou zmínit o dalším klíčovém slovu tajemství, jež se stalo právem proslulým: „Mé Neposkvrněné Srdce zvítězí.“ Co to znamená? Srdce otevřené Bohu, očištěné kontemplací Boha, je silnější než pušky a jakékoliv zbraně. Mariino „fiat“, slovo jejího srdce, změnilo dějiny světa, protože na tento svět přivedlo Spasitele a díky tomuto „ano“ se Bůh mohl stát člověkem v našem prostoru a zůstává tak navždy. Vidíme a zakoušíme stále, že zlo má v tomto světě moc. Má moc, protože naše svoboda se stále odvrací od Boha. Avšak od doby, kdy sám Bůh má lidské srdce a obrátil tak svobodu člověka k dobru, k Bohu, nemá svoboda v konání zla poslední slovo. Od té doby platí slova: „Ve světě budete mít soužení. Ale buďte dobré mysli. Já jsem přemohl svět.“ (Jan 16,33).

Fatimské poselství nás vybízí, abychom důvěřovali tomuto příslibu.

toho času kardinál Josef Ratzinger, prefekt Kongregace pro nauku víry

současný emeritní papež Benedikt XVI.